Dáme řeč - komunikační web! Blogy, články, copyright, inzerce zdarma...

Útěk ze sna

Co jsou to sny? Jakási forma rozjímání? Ventilace bdělých myšlenek? Uskutečnění nejtajnějších přání nebo budoucí vize? Kdo to ví... Každopádně je jisté, že je máme všichni. Příběh s názvem Útěk ze sna je tu jen pro vás a čeká na volné pokračování... plné fantazie... plné vášně, pocitů, myšlenek, strachu, radosti, euforie, zmatku... čeho ještě?
Večer stejný jako spousta dalších. Křeslo, knížka, empétrojka, prázdný pohled skrz písmenka, která nedávají smysl. Zírání někam do hlubin nepopsatelného – zplozence únavy z celého dne, pocitů a vnitřní energie, která je tu pořád, i kdyby se člověk vyčerpal do maxima. Zvláštní. V hlavě se honí spousta myšlenek, tak proč číst, když mysl zatemňuje něco lepšího, co samo přichází, neptá se, vtírá se a pomalu ovládá tělo i mysl. Ten sladký, příjemný pocit plný slaboučké, ale přece extáze, spánek… Možná už podvědomě si dělám v křesle pohodlí, hlava klesá, sluchátka zpívají, už nevnímám co, ale uklidňuje to… knížka se vysouvá z dlaní a padá na zem, tak pomaličku a tichounce, jako by byla z peří andělů. Realita je už dočista pryč a vnitřní svět se dere na povrch jako rozbouřené moře, dítě Poseidóna. Všechno má najednou jiný ráz. Ještě vnímám poslední střípky, obrazce, děje, tváře a vizuální vzpomínky pramenící nevím z čeho, než opravdu usnu. Tvrdě, hluboce, nerušeně a oddaně.   Nový život se zjeví jako blesk z čistého nebe. A to doslova. Je zataženo, obloha temná, pokrytá hrozivými, šedivými mračny, bude bouře, je to jisté. Snad se mě nedotkne některý ze zářivých, elektrizujících blesků, které létají všude kolem. Je na nich něco divého, jsou opravdu tak jiné, neznámé, a přesto pochopitelné, nějakým způsobem to všechno dává smysl. Jsem někde, kde to znám, tady už jsem byla, a tolikrát. Letím. Těsně nad stromy, nemůžu výš. Ale ani níž, tam dole není bezpečno. Cítím euforii. Nepopsatelnou radost z toho, že létám. Jak jen jsem to dokázala? Letím za měsícem, tak zvláštně rudým, vyzývavým. Jakoby mi říkal, tady je Tvůj cíl, jen pojď blíž… Pode mnou je krajina, snad mé rodné místo, ano! Je to tak. Ale nemohu tam. Je jiné. Protkané komíny a mlžným oparem, stejně jako doopravdy. Jen střechy jsou ojíněné mrazem. Dole se kroutí bytosti a vzhlíží ke mně, ale nejsou to lidé. Jsou to neduhy mého vnitřního světa, tentokrát proměněné v živé tvory. Vnímám jejich chladné, lačné pohledy, jejich šedou, vrásčitou kůži a pohyby, které nevěstí nic dobrého. Nechápu tu souvislost, vždyť tady nahoře je tak příjemně, teplo, možná proto, že necítím tělo. Zůstanu tady v bezpečí, ale musím letět, jinak spadnu. Cesta za Měsícem se krátí. Už je tak blízko, dávám pozor, ať nenarazím.  Ach ne!!! Minula jsem. Bytosti dole syčí slastí, vrávorám, ztrácím techniku, řítím se dolů, mezi ně! Už jsou tak blízko, STRACH! Jedna z nich mě má. Tahá mě za nohu a já tvrdě dopadám na zem, ale nic mi není. Panika mě ovládá, nedokážu zastavit ten hrozný třes po celém těle, neotočím se, bojím se, co bude. Najednou slyším známý hlas, jak říká mé jméno… soustředím se, je to příjemné. Strach ustává. Zazní známá melodie, ukolébavka, kterou jsem neslyšela už dvacet let, a přece je tak živá, jako by to bylo včera… Mami? Víčka se pootevřou, MP3 vyhrává, nikde nikdo, noc stále ovládá vše kolem. Jen pár vrávoravých kroků do postele. S letmým úsměvem na rtech a smíšenými pocity, které jsou hluboko vevnitř, znovu usínám…

Sen nebo představy, realita? V tomto ponurém městě, se mě vlastně vůbec nic nedotýká.

Jsme tady duše, ztracené, nevíme proč, jen cítíme společný pocit viny.  Nikdo z nás si nevzpomíná, za co, nebo proč jsme tady byli uvrženi. Je to peklo nebo očistec, nebo soukromé peklo?

Nevíme. Občas nám rudý měsíc nad hlavou připomene. Prolili jsme krev? Pro dobrou věc, nebo to byl zločin? Nevíme.  Topíme se v beznaději stovky dní, když dnes vidíme světlo. Poprvé se nad námi zobrazilo něco nového. Tak krásné, ladně plachtící a s duhovýmí paprsky za sebou. Nádhera. Nenávist. Kdo je, že si dovoluje v naší beznaději přinášet naději a krásu? Zabijeme ji. Zničeho nic se ze všech stran schází stovky temných stínu. Ano občas bojujeme proti sobě, ale ne dnes.

Ta krása, naděje, pro nás prokleté pocity, ty nás všechny probudili.

Nenávidíme ji, klesá a je kousek od našich rukou. Ti první zhořeli sotva se ji dotkli.

My ostatní běžíme k ní. Musíme ji uhasit, vždyť tady se přece naděje nenosí.

Už ji držím, mé stínové prsty se omotávají kolem jejích nohou.

Držím  a chtěl bych ji strhnout mezi nás. Rozsápat její duši.

Pouštím, nedokážu ji ublížit. Jsem ve svém zlu přece jen dobrý?

Utíká. Vznáší se k rudému měsíci. Oddechuji. Pozdě. Stíny už vyšly ze svých skrýši a dnes musí dokázat svou nenávist. Jsou u mě. Trhají mě, ale to nevadí. Ona utekla a já si prošel svůj očistec. Budím se nebo znova usínám?:...